Něco z historie Třeboně a okolí

 Třeboňská pánev, zabírající oblast od Novohradských hor až k Veselí nad Lužnicí, je svérázným geologickým útvarem. Bývalo zde terciérní jezero, jehož pozůstatkem jsou především mohutná ložiska rašelin. Celý kraj zarostl mohutným, těžko přístupným pohraničním hvozdem a tak celé území zůstávalo dlouho neobsazeno. Teprve počátkem 12.století se zde začínají ojediněle objevovat první osadníci a vznikají první stezky jako obchodní spoje se sousedním Rakouskem přes Vitorazsko, jehož část ale byla násilně oddělena od Lech r.1179 rozhodnutím císaře Fridricha Barbarossy. Zájmy obrany hrany pak vedly české panovníky k tomu, že udělovali tyto oblasti v léno některým nově se tvořícím šlechtickým rodům. A zde jsou i počátky budoucích rozsáhlých držav rodu Rožmberků.
 Předkem rodu byl Vítek z Prčic, dvořenín knížat Vladislava II. a Bedřicha, o něhož obdržel užívání lesních krajin v jižních Lechách a také na Třeboňsku. U jeho čtyř synů se poprvé objevuje užívání rodového znaku pětilisté růže. Nejmladší z nich, zvaný již roku 1220 Vítek z Klokot, užívá bílé růže na červeném štítě. Koupí získal od mnichů kláštera světelského (Zwettl v Rakousku) zboží třeboňské a stal se zároveň pravděpodobným zakladatelem Třeboně, soudě podle jejího německého pojmenování Wittigenave – Wittingau, tj.Vítkův luh. Jeho syn Pelhřim i jeho vnukové již běžně užívali přídomku „z Třeboně“.
 Koncem 13. a počátkem 14.století se osada Třeboň, ležící na křižovatce cest, poměrně rychle rozrůstá. Dá se plně předpokládat, že v této době byla Třeboň již městem, které mělo i své opevnění. Vždyť v roce 1317 ji oblehl Jan Lucemburský jako zboží, patřící odbojnému Vilému z Landštejna, a nedobyl jí. Jako město se v písemných zprávách připomíná roku 1341. Vilémův syn Jan z Landštejna prodal r.1366 Třeboň svým příbuzným, bratřím Petru, Joštovi, Oldřichovi a Janovi z Rožmberka a tím se město dostává v držení rožmberské větve Vítkovců se znakem červené růže v bílém poli. Zmínění bratří přistupují k rozšiřování a zaokrouhlení celého panství. Postupně vykupují okolní vsi a likvidují vladycké, zemanské a rytířské dvorce. Spolu s tím roste i význam a výstavba města samotného, v němž se r.1374 připomíná uvnitř hradeb již 75 domů a mimo hradby 9 domků a dvoje lázně.
 Roku 1367 založili páni z Rožmberka v Třeboni klášter, do něhož povolali augustiniánské mnichy z Roudnice. Do konce 14.století se dostal klášter k nesmírnému bohatství.
 Majestátem Karla IV. Z roku 1362 byl přiznán hlavním rožmberským državám charakter nedílu a tuto zásadu uplatnili již r.1374 bratří Petr a Jan. Základní ucelení panství pak dokončil Oldřich z Rožmberka a zvláště jeho syn Jindřich, známý odpůrce Václava IV. A vůdčí postava panské jednoty. Byl to také on, kdo přistoupil ke konečné tvrdé likvidaci posledních svobodných zemanských statků v jižních Lechách. Na loupeživou dravost tohoto pána doplatil vypálením svého svobodného dvorce i Jan Žižka z Trocnova. Páni z Rožmberka, oddaní katolíci, se objevili v čele všech snah o utužování poddanství a potlačování lidových hnutí. Z Jindřichova syna, Oldřicha z Rožmberka, vyrostl pak vášnivý úhlavní nepřítel husitského revolučního hnutí. Právě za jeho vladaření se Třeboň  stala poslední obrannou výspou katolických Rožmberků proti táboritům, kteří hned v počátcích rozvoje husitského hnutí ovládli městečko Lomnice nad Lužnicí jako předsunutou stráž proti Třeboni, 10 km vzdálené, a husitským hejtmanem se zde stal Jan Roháč z Dubé. Podle písemných zpráv se husité dvakrát pokusili Třeboně dobýt, a to v letech 1423 a 1425. Pro nápadnou podobnost zpráv snad došlo o obléhání pouze jedno. Tenkráte podruhé v historii svého trvání se Třeboň opět ukázala nedobytnou pevností nejen pro tvrdost hradeb – takových zdolali husité více – ale zároveň s tím i pro nepřístupné hluboké bažiny v předpolí města. Oldřich sám doznal v těchto dobách v hospodaření neúspěch. Značnou měrou se zadlužil a v nastalých válkách utrpěl značné škody. Kořistnicky se zato začal hojit po porážce husitského hnutí u Lipan, kdy připojil ke svým državám i dosud husitskou Lomnici.
 Významným obdobím rozvoje je doba Voka z Rožmberka (zemřel r.1505).Tehdy došlo k dočasnému rozdělení dosud nedílných rožmberských držav a Vok si vedle jiných panství vymínil i Třeboň, v níž se natrvalo usadil. Nejprve přistoupil k zvelebení svého panského sídla. Provedl podstatné přebudování a rozšíření zámku, který si poměrně honosně upravil. Vok podporoval zakládání cechů a rozšíření řemesel i obchodu. Poněvadž v okolí města bylo ještě mnoho bažinaté nevyužité půdy přistoupil Vok k zakládání nových rybníků a rozšiřování rybničních ploch. Vždyť rybníkářství bylo tehdy velmi bohatým zdrojem příjmů panstva. Toto období představuje zahájení první velké etapy rozvoje rybníkářství na Třeboňsku. Tato etapa plného soustředění na výstavbu nových rybníků vrcholí za Jošta a Petra z Rožmberka. Ve službách pánů z Rožmberka se tehdy objevuje velká zakladatelská postava, pilný, nenápadný a svědomitý fišmistr Štěpánek Netolický, který se také trvale usazuje v Třeboni.
 Roku 1552 se ujal vladařství veškerých panství a rodu Rožmberského Joštův syn Vilém. Jeho državy se rozkládaly po celém jihočeském kraji, představovaly nesmírné bohatství a podmiňovaly i výsadní mocenské postavení mezi šlechtou v českém království vůbec. Vždyť při dosažení plnoletosti a nástupu do držení rožmberských panství oceňuje Vilém vlastní majetek na 192 400 kop grošů českých a majetek svých poddaných na 205 700 kop grošů českých. A za čtyři roky na to jeho panský majetek dosahuje již hodnoty 205 700 kop grošů českých. Tehdy jen v Třeboni je uváděno již 1337 osedlých a klášter třeboňský udává 261 osedlých.
 Vilém z Rožmberka byl v pravém slova smyslu renesančním velmožem. Honosnost jeho dvora si mnohdy nezadala ani s dvorem císařským. Pro pochybné zvýšení důstojnosti svého rodu se snaží prokázat spříznění s italským rodem Ursinů a používá i přídomku Ursinus de Rosenberg. K svému znaku připojuje dva medvědy jako štítonoše (latinsky ursus je medvěd). Jeho mocenské ambice jdou až ke kandidatuře na uprázdněný polský trůn. Koupěmi rozšířil Vilém svoje panství, účastnil se těžby stříbra (Nalžovské hory, Ratibořské hory u Tábora a dvě horní města ve Slezsku, která koupil r.1581) a dokonce razil i vlastní běžnou minci – početní groše – se zemským znakem a se znamením pětilisté růže.Snaha po vyrovnání se císařskému dvoru i touha po zbohatnutí ho vedla i ke zřizování alchymistických dílen v Třeboni a na Krumlově. A tak državy Rožmberského rodu nabývají svého největšího rozsahu v roce Vilémovy smrti (1592).
 Období vladařství Viléma z Rožmberka je druhou slavnou érou výstavby rybníků na Třeboňsku. Tato éra je nedílně spojena se jménem Jakuba Krčína z Jelčan, který v podstatě dokončil výstavbu rozsáhlé soustavy rybníků v třeboňské pánvi. Na stavby přicházely stovky lidí – měřičkové, rybníkáři se svými hejtmany a další – a velký ruch zavládl Třeboní. Město dostává po požáru r.1562 novou tvářnost. Roku 1566 byla postavena nová radnice, náměstí bylo opatřeno novou kašnou, domy dostávaly renesanční tvář. Roku 1592 se stal vladařem rodu Rožmberského po smrti svého bratra Viléma Petr Vok, poslední svého rodu. Vedle všech panství však zdědil i množství dluhů a jiných povinností, na jejichž uplacení musel odprodat řadu svých panství, což v podstatě znamenalo rozpad dosud nedílných rodových držav. Hned roku 1592 odevzdal vdově po svém bratru Polyxeně roudnické panství, roku 1602 odprodal císaři Rudolfovi II. Krumlov. Tak postupně ztratil rodových statků za 547 220 kop grošů míšeňských a roku 1602 ocenil svůj majetek již jen na 150 000 kop grošů míšeňských a počet svých poddaných udává číslem pouhých 4956.
 S prodejem Krumlova si zvolil Petr Vok za své trvalé sídlo Třeboň a tam se také roku 1602 přestěhoval. Nastalo období největšího rozkvětu města, plného a bohatého života, spojeného s přepychovým a někdy nevázaným životem dvora renesančního šlechtice, jakým Petr Vok byl. Přitom však byl člověkem vzdělaným, měl velký politický rozhled a zkušenosti, vyznal se ve vojenském umění a ve své hrdosti se často dovedl postavit i císaři, jemuž na Petru Vokovi vadilo i jeho vyznání (Vok byl českým bratrem). Třeboň se tehdy hemžila staviteli, malíři a jinými umělci, rybníkáři, ale i všemožnými taškáři a podloudníky včetně alchymistů. Ve své velkorysosti dovedl Petr Vok roku 1611 obětování svého stříbrného pokladu zachránit město i jeho okolí před vpádem a pustošením vojsk pasovského biskupa.
 Po smrti Petra Voka roku 1612, jímž vymřel starobylý rod Rožmberků, zdědil rožmberské državy rod Švamberků s bílou labutí v erbu. Jejich vláda na Třeboni však netrvala dlouho. Per ze Švamberka se zúčastni stavovského odboje proti Habsburkům roku 1618. Třeboň jako významná pevnost byla pochopitelně vrchním stavovským velením zařazena do operačních plánů proti Rakousku. Počátkem téhož roku 1618 téměř do základů vyhořela (83 domů, radnice, Hradecká brána) a ke škodám z toho vzniklým přibyly i nemalé útrapy válečné: vypálené předměstí, neobdělaná pole, strhané hráze rybníků, vyhlazené vesnice. A když v průběhu třicetileté války protáhl Třeboní roku 1640 mor, byla zkáza dovršena.
 Vítězný císař Ferdinand II. zkonfiskoval veškeré majetky rodu Švamberků pro účast na povstání a Třeboň si ponechal pro sebe . Jeho nástupce Ferdinand III. ji dal r.1637 do zástavy polskému králi Vladislavovi a teprve po deseti letech ji vyplatil. Panství se pak dostalo dědičně habsburskému arciknížeti Leopoldu Vilémovi, který je posléze na úhrady svých dluhů postoupil r.1660 Janu Adolfu ze Schwarzenberka.
 Tento rod, pocházející z Bavor, představoval ve styku s naším národem odedávna vrcholnou reakci. Původně bezvýznamná hrabata ze Seinsheimu dosáhla v období kolem husitského hnutí značného rozšíření svých rodových držav. V této době, kdy jako jeho příbuzní stáli na straně císaře Zikmunda v jeho taženích proti husitům, koupili panství Schwarzenberk, po němž pak převzali své rodové jméno. Táhnouce se za císařským dvorem přesídlili po třicetileté válce trvale do Vídně a základnu svých rodových panství si vytvořili z jižních Lech. Odtud jako typičtí představitelé feudálního kořistnictví vysávali síly jihočeského lidu, který záměrně ponechávali v zaostalosti. Svá panství v Lechách postupně rozšiřovali tak, že do první světové války zde vlastnili 176 146 ha půdy a řadu průmyslových podniků a zaměstnávali kolem 30 000 námezdných sil. Jejich panství nad jihočeským lidem podstatně podlomila první pozemková reforma z roku 1919, jejíž provádění se ale vleklo téměř po celou dobu existence první republiky.
 Jen pomalu se Třeboň zdvihala z trosek a zotavovala z těžkých ran třicetileté války. Nejprve byl upravován zpustošený zámek a v městě byly postupně obnovovány vyhořelé domy. Ale dva další požáry 1686 a 1723 daly městu nové rány. V plné míře se projevilo i období temna. Vždyť první ze starostí císaře Ferdinanda III., jako pána města, byl rekatolizace Třeboně a okolí. Již r.1631 byl obnoven klášter a osazen mnichy z rakouského Klosterneuburgu. Rekatolizace byla úspěšně spojena s germanizací.
 Přestože Třeboň opět začínala žít, nemohla se už dostat do své bývalé slávy z let vladaření posledního Rožmberka, pana Petra Voka. Nové cizácké panstvo mělo zájem na maximálních ziscích, a ty vidělo tehdy hlavně v rybníkářství a lesnictví. Rozvoji řemesel a počínajícího průmyslu nebyla vůbec věnována pozornost. Tak se tehdy z Třeboně stalo klidné venkovské městečko bez jakéhokoliv ruchu a také bez perspektiv.
 Konec 18.století je v podstatě obdobím konečného dotváření dnešní podoby vnitřního města a předměstí. PO požáru r.1781, kdy vyhořelo celé vnitřní město s 68 domy a kostel i s klášterem, proběhla přestavba měšťanských domů na náměstí i v přilehlých ulicích v duchu vládnoucího barokního slohu, který se obrazil zvláště ve štítech domů na náměstí. Po renesanci zbyly kromě zámku jen nepatrné zbytky. Na Břilickém předměstí byl rozsáhlý obecní dvůr, zv.Kvosovský, přestavěn r.1789 na kasárny v podobě, jakou mojí podnes. V nich byla při průchodu městem ubytována za potomních válek i cizí vojska. Roku 1796 to byli Francouzi, r.1800 větší oddíly ruských Suvorovových vojsk a r.1806 opět Napoleonovi Francouzi.
 Klidný a pomalý tok života v Třeboni nedoznal změn ani v 19.století. Dokonce se ho podstatně nedotkly ani vzrušující události revolučního roku 1848, ani potomní bouřlivý růst průmyslu v našich zemích. „Ochranná křídla“ schwarzenberského havrana nepřipouštěla narušení klidu. Panstvo potřebovalo dostatečný zdroj levných a poslušných pracovních sil – dřevorubce do lesů, pěšáky na rybníky a dělníky do pivovaru a na pilu. A na celé této situaci nezměnil celkem nic ani rok 1918.
 

Zámek a klášter

 Oba dva rozsáhlé objekty vytvořily v průběhu svého rozvoje a rozšiřování kompaktní celky budov, v určitých dobách i navzájem propojené a zaujímající celou západní a částečně i jižní část města. Z obou těchto center vládlo za feudálního období panstvo světské i církevní městu i jeho širokému okolí a tisícům poddaných.
 Zámek sám vznikal a do dnešní podoby byl upravován v průběhu několika staletí. Původně v těchto místech stála landštejnská tvrz, pod níž jako v podhradí vznikalo město. První písemná zpráva jako o zámku je z roku 1295. Dnešní nejstarší částí, která má zachované i pozdně gotické klenby, je severní trakt z 15.století, přiléhající k náměstí v parčíku zv.Lipovka., kudy původně starou Břilickou branou vedla silnice na Budějovice. Rolu 1522 byl tento trakt na obou křídlech prodloužen. Hlavní vstupní bránu s věží postavil v roce 1570 vlašský stavitel Antonín Ericer. Tato brána byla opatřena nad vchodem dvěma znaky  – z terakoty a z mramoru – jedním rožmberským a druhým rožmbersko-ursinovkým (medvědi jako štítonoši), a posléze r.1608byla omalována malířem Tomášem Třebochovským. V letech 1599 až 1602 postavil Dominik Cometa z Eckthurnu východní křídlo zámku v renesančním slohu. V tomto křídle také jsou nejzajímavější prostory.
 Je to především tzv. erbovní sál (dvořanská síň), na jehož stropě vymaloval Tomáš Třebochovský r.1604 rožmberského jezdce a na všech čtyřech stěnách erby Vokových dvořanů. V tomto sále sedával a hodovával Petr Vok se svým dvořanstvem, zde hrávala panstvu evropsky proslulá rožmberská kapela. Jejich dámy sedaly v sousední síni, tzv.fraucimoru. Celé toto východní křídlo zabírají dnes výstavní sbírky z historie města a jižních Lech, dokumentující historický vývoj až do poloviny 17.století. Shlédneme zde rozvoj panství a moci Rožmberků, kulturu z období růstu bohatství a moci církve, v Třeboni představované klášterem (památky gotické doby, Mistr Třeboňský), rozvoj měst, památky z doby husitského revolučního hnutí, rozvoje rybníkářství na Třeboňsku i předměty renesanční kultury. Všechny exponáty jsou dokumentovány množstvím kopií vzácných listinných materiálů ze Státního archivu v Třeboni.
 Ve vnitřním nádvoří je pozoruhodné renesanční schodiště a arkány nad prostorou vstupní brány. Na vnějším zámeckém nádvoří čili předhradí je uprostřed kašna z r.1709 s motivem schwarzenberského havrana klovajícího hlavu Turka. V protějším směru vedle východní brány stojí budova bývalé luteránské kaple, kterou dal zřídit r.1618, nedlouho před svou smrtí, Petr ze Švamberka, jeden hlavní účastníků stavovského povstání proti Habsburkům.
 Ještě za života Petra Voka, v letech 1606 až 1610, byl zámek rozšířen mohutnou budovou až k Budějovické bráně. Stavitelem jejím byl Dominik Cometa. Kromě pokojů, hledících do zámeckého parku, byla po celé délce této budovy zřízena tzv. Dlouhá chodba, která propojovala zámek s oratoří kostela. V přízemí celého tohoto traktu byly v minulých dobách postupně ukládány archívní dokumenty, jejichž základem je nyní rožmbersko-schwarzenberský archív a které jsou nejstarší častí depozit Státního archivu v Třeboni.
 Základy tomuto jedinečnému archivu položil pilný a svědomitý archivář a knihovník dvou poslední Rožmberků Václav Březan, jehož pracovištěm byla rožmberská bibliotéka (dnes budova lékárny v Březanově ulici). Základní rozsáhlá sbírka písemností původního rožmberského archivu obsahuje prameny k politickým, kulturním i hospodářským dějinám kraje i českých zemí (a také sousedních zemí středoevropských) od počátku 13. do poloviny 17.století. TO je právě ona část archivu, kterou Palacký při shromaždování materiálů ke svým „Dějinám národa českého“ nazval Mekkou českých historiků s doložením, že „vyniká nade všecko, cokoli odjinad vůbec známo jest; za ním co do rozmanitosti a ouplnosti zpráv i sami archivové zemští pozadu zůstávají …“ Toto bohatství začíná pergamenovou listinou papeže Innocence III. Z roku 1216. Jsou zde listy Přemysla Otakara II., Karla IV., panské jednoty proti Václavu IV. a další. Jedinečné ceny jsou dokumenty z období husitského revolučního hnutí, např.dekret církevního sněmu v Kostnici z roku 1417, listy Jana Roháče z Dubé, Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého (jediný jeho zachovaný rukopis), usnesení čáslavského sněmu s textem čtyř artikulů, opis Husovy úpravy českého pravopisu. V dalším i dokumenty z doby budování rybníků, např.listy Krčínovi. Dnes jsou v Třeboni shromážděny listinné materiály nesmírné ceny nejstarší historie i z doby nedávno minulé.
 S rozvojem bohatství a moci Rožmberků v jižních Lechách jdou po vzoru panovníků i štědrá obdarování církve. Již v roce 1280 se v Třeboni připomíná menší kostel. V roce 1367 byly položeny základy rozsáhlého augustiniánského kláštera, po jehož dostavbě dochází i na vybudování nového kostela. Rožmberkové dali nově založenému klášteru především všechen pozemkový majetek i peněžní důchody zrušené třeboňské fary a k tomu další nadace. Jeho majetek rozmnožili natolik, že již v roce 1380 vládli mnichové 45 lány půdy. A když pro hluboce nemorální život mnichů byl klášter roku 1567 zrušen a jeho majetek převzal Vilém z Rožmberka, činil tento majetek a příjmy čtyři poplužní dvory, 20 vesnic většinou celých a jen zčásti jejich díly a k tomu i platy z Třeboně. Příjmy jistě veliké, vždyť mnichové jako vrchnost si nepočínali vůči poddaným milostivěji něž vrchnost světská.
Tento obrovský majetek i velmi štědré dary Rožmberků daly možnost postavit klášter jako honosnou stavbu. Již roku 1369 byla dostavěna v překrásné gotice křížová chodba (ambit). Každá z jejich čtyř stran má pět trojdílných oken s čistě provedenými kružbami. Tympanony ambitu byly omalovány dodnes částečně zachovanými freskami.
První desetiletí po dostavbě kláštera se stala mocným impulsem pro netušený rozvoj výtvarného umění. Objevuje se tu v Třeboni nám neznámý malíř, Mistr Třeboňský, který se celým svým dílem zařadil mezi vrcholné postavy světového gotického malířství. Pod jeho vedením a z jeho díla vzešla pak celá malířská škola, která ovlivnila i tehdejší sochařskou tvorbu. Vždyť ze stejné přibližně doby pochází i polychromovaná madona, jedna z řady tzv.krásných madon českých, v kterých vyjadřoval tehdejší umělec své pojetí krásy české ženy. A v neposlední řadě je to i Jan, řezaný ve dřevě, který je dokonce mezníkem vývojových etap našeho gotického sochařství.
Brzy po dostavbě kláštera a ambitu byl dobudován i nový gotický kostel jako zcela nový původní dvojlodní typ, který je znám pouze z jižních Lech a přilehlých částí Rakouska. I kostel byl vyzdoben množstvím fresek. Pozdější doby neměly pochopení pro střízlivou krásu gotického umění a tak mnohá cennost byla odstraněna nebo dokonce zničena. Velké škody utrpěl kostel požárem r.1781, kdy se zhroutilo celé kněžiště a bylo obnoveno v barokním slohu, který tak ostře kontrastuje přemírou honosné a samoúčelné ozdobnosti se zachovanou gotickou částí kostela.
Roku 1631 majitel Třeboně Ferdinand III. za účelem rekatolizace města i okolí obnovil klášter a nařídil navrátit mu všechny statky. Ale roku 1787 za církevních a státních reforem zrušil Josef II. klášter definitivně a jeho pozemkový majetek koupil Schwarzenberk za 165 876 zlatých. Většiny budov klášterních pak bylo v pozdější době využito pro jiné účely.
 
 
 

Městská památková rezervace

Jestliže Třeboň byla zařazena mezi městské památkové rezervace, stalo se tak proto, že vedle rozsáhlého komplexu budov státního zámku, na nějž město nedílně navazuje, a vedle krásné architektury gotického kláštera s kostelem má vlastní město hodně předností v hodnocení starobylosti měst. Je to především čistý, ničím neporušený původní půdorys města, dále dobře zachovalé partie opevňovacího systému včetně podzemních chodeb, a posléze starobylost městských domů se štíty většinou barokními a zčásti renesančními.
Z celého systému opevnění z let 1525 až 1527, kdy bylo město obehnáno dvojí zdí s baštami, zachovala se dvojí zeď s částí cimbuří na severní straně, vnější zeď na straně jižní, tři bašty na východě a čtyři na jihu. Z nich nejpěknější je bašta zvaná Katovna, která z jediná si zachovala i původní špičatou střechu. Podzemní chodby z dobré části zachované, propojovaly jednotlivé bašty a místy ústily i do vnitřní zdi opevnění. Celé opevnění provedl slavný rybníkář Štěpánek Netolický, který zároveň k plnění vodních příkopů vodou prodloužil tok Zlaté stoky až k městu a vedl ji kolem zámku. Do dnešního koryta na východní straně města ji přeložil později Jakub Krčín. Obranným záměrům odpovídaly i úzké uličky, vedoucí k náměstí.
Přístup do města byl ze tří směrů branami. Přestavbami v potomních dobách byl nejvíce porušen ráz brány Hradecké a zčásti i Budějovické. Tato brána byla postavena teprve r.1605 místo původní staré Břilické brány, do níž se vyjíždělo z náměstí v přímém směru přes dnešní tzv.Lipovku. V jižním směru byl do města přístup dvěma branami na sebe navázanými. Je to především vnitřní brána Svinenský, pozůstávající ze dvou částí s lomenou osou. Je goticky sklenuta, má pěkná sgrafita a půvabné renesanční štíty na obou stranách. Mezi ní a další, vnější branou – Novohradskou – býval vodní příkop a z tohoto prostranství byl přístup do rožmberské zbrojnice, která byla  v letech 1699 až 1711 přestavěna na pivovar. I Novohradská brána má gotické klenutí a z vnější strany pozůstatky po padacím mostu (kamenné obdélníkové ostění a kladky).
Celý uvedený opevňovací systém spolu s bažinatým okolím jako těžko přístupným předpolím vytvořil z města nadlouho nedobytnou pevnost. Marně se pokoušel dobýt jí již Jan Lucemburský a odolala, jak již bylo poznamenáno, i válečnickému umění husitskému. Za stavovského povstání proti Habsburkům se Třeboň stala opěrným bodem pro vojenské operace v jižních Lechách i proti císařským vojskům v Rakousku. I když bylo stavovské povstání roku 1620 na Bílé hoře poraženo, odolávala Třeboň císařským vojskům spolu  s Táborem a hradem Zvíkovem až do roku 1622, přestože město již roku 1618 téměř do základů vyhořelo. Občané třeboňští měli ovšem dva nepřátele; císařské vojsko pod vedením Marradasovým, který vypálil celé předměstí, pod hradbami, a uvnitř hradeb žoldáckou posádku, kterou sem dosadil Fridrich Falcký a která pod vedením anglického setníka Jana Sytona vydřela z ubohých obyvatel, co se jen dalo. Tehdejší zápis v městské kronice žaluje: „Summariter nákladu vzešlého za 1 roku 24 týhodnův, souc s vojáky v pevnosti zavřeni, učiní 20 204 zl. 11 kr 3 d. míš., mimo dvůr na poušti, dvůr na předměstí a jiné hospodářství, co na poli od obilí posekli a pobrali, nespraví toho zase ani na 10 000 zl.“ Zkázu po vydání Třeboně Marradasavi dne 2.března 1622 dokončil drancující vítěz.
Dominantou náměstí je stará radnice, postavená roku 1566 vlašským stavitelem
Jakubem Korabelem, s věží z roku 1638. Dnešní podobu dostala ale po přestavbě v letech
1808 – 1820, když předtím vyhořela. Celý zadní trakt býval původně měšťanským pivovarem. V roce 1833 přestavěli třeboňští měšťané jeho část na městské divadlo, jedno z prvních lidových divadel v českých zemích. Zde hrával J.K.Tyl vždy po několik měsíců v letech 1852 a 1856. Postupně zde bylo také zřízeno kino, přednáškový sál a restaurace.
 Celé náměstí bylo původně vroubeno oboustranně podloubím, které bylo v minulém století až na malé výjimky zastavěno. Dnes při postupných rekonstrukcích je zase obnovováno. Domy pocházejí většinou z 16. až 18.století a mají povětšině barokní štíty. Listý renesanční štít si zachoval dům rožmberského rybníkáře Štěpánka Netolického a opravdu jedinečné krásy i ceny je štít hotelu „U bílého beránka“ s datem 1544. Pěkná je i kamenná kašna uprostřed náměstí, kterou roku 1569 postavil Dominik Cometa. Oboustranně zachované podloubí má Březanova ulice, pojmenovaná podle slavného rožmberského archiváře Václava Březana. Budova rožmberské knihovny (dnes lékárna), v které Březan pracoval, je připojena ke Dlouhé chodbě a tvoří počátek jmenované ulice ze strany zámku.
 Z ostatních pozoruhodností města je třeba se zastavit u malého zahradního domku za Hradeckou branou, v němž roku 1852 bydlel za svého pobytu s kočovnou hereckou společností v Třeboni J.K.Tyl. Necelých dvacet minut procházky po hrázi rybníka Světa je hrobka, postavená v letech 1875 až 1877 v novogotickém slohu. Bezprostřední okolí východně města má ještě jednu zvláštnost. Louky nad Rožmberkem v bažinatých mokřinách nedávaly vždy možnost sklizené seno odvézt, a proto k jeho okamžitému uskladnění byly přímo v lukách od dávných dob stavěny seníky, které dosud povětšině šindelem nebo došky. Zachovaly se jich desítky.
 

Ty české rybníky …

 Snad nikde jinde se v minulosti neprojevil podíl lidské práce na tvorbě krajiny tak pronikavě a přitom tak nenápadně jako na Třeboňsku. Rybníky, dílo lidských h rukou a hlav, nedílně vrostlé do krajiny jako její organická součást, se staly jejím bohatstvím i krásou. V nich byly znásobeny věčně proměnlivé nálady táhnoucích oblak i zelených kulis hlubokých vlhkých lesů. Nálady zádumčivé podzimním chladem a větrem, veselé v jasných barvách jara, vzrušující za dusných letních večerů.
Z bažin a neplodných půd byly pře staletími vyzdviženy tyto rybníky. A  Štěpánek Netolický ve službě pánů z Rožmberka se stal prvním z velkých stavitelů rybníků, kteří provedli hlavní zásahy do krajiny. Důvody byly hospodářské. Pěstování ryb bylo výnosným zdrojem příjmů panstva. A bylo těch příjmů pro nákladný a přepychový život Rožmberků zapotřebí ve stále větší míře. S jménem Štěpánkovým je kromě jiných spojeno jméno velmi výnosných rybníků Opatovického (1510-1514), Kaňova, Velkého a Malého Tisého. Na posledních dvou je dnes zřízena známá přírodní rezervace vodního ptactva. Za největší dílo Štěpánkovo však je nutno pokládat vybudování Zlaté stoky, této páteře celé rybniční soustavy na Třeboňsku, z původního landštejnského kanálu. Celý tok v délce 42 km má počátek v Lužnici u nádraží v Chlumu, probíhá soustavami rybníků, které napájí a zároveň i může odvádět vodu, a končí opět v Lužnici u Veselí. Její význam je mimořádný. Jen jedna její část doznala v minulosti změny. To Krčín přeložil její koryto v Třeboni, které šlo kolem zámku, pod východní hradby města, a to při stavbě rybníka Světa. Proslulost Štěpánkova šla až za hranice Lech. Dokazuje to list solnohradského arcibiskupa, který si vyžadoval pomoci i rady Štěpánkovy při zakládání rybníků na svých panstvích.
 Velkorysým budovatelem dalších velkých rybníků se stal ve službách Viléma z Rožmberka v druhé polovině 16.století Jakub Krčín z Jelčan – rybníkář Kuba. Rybníkářství u nás mělo již tehdy opravdu jedinečné teoretické základy v díle Jana Skály Dubravia, který už tehdy razil dodnes platnou zásadu základního rozdělení rybníků na malé násadové a třecí, střední výtažní a posléze rybníky hlavní, z nichž se už loví ryba tržní – „vážná“. Krčín se od počátku své kariéry ve službách Rožmberků projevuje jako dobrý a cílevědomý hospodář, jehož zásadou bylo: „Starými příjmy nehýbej a nové hledej!“ Zakládá nové dvory, ovčíny, mlýny, osazuje mokřiny. Jeho cílevědomost, tvůrčí elán, ctižádostivost, ale i tvrdost hraničící s krutou bezohledností  při uskutečňování plánů se projevila teprve při stavbě velkých vodních děl. Množství rybníků postavil, ale nejodvážnějšími stavbami byly rybníky Svět (1571-1573) a Rožmberk (1584-1590). Pro uskutečnění stavby Světa musel nejprve zbořit celé Svinenské předměstí, vyhnat odtud městskou chudinu, pro niž postavil domky na novém předměstí. Nebál se ani námitek, že nový rybník s hrází těsně u hradeb je velkou hrozbou městu. Pro řadu těchto a jiných svízelů nazval nový rybník Nevděkem. Teprve později byl rybník přezván na Svět. Ale dílo se podařilo. Krčín totiž stavěl hráze rybníků poněkud jinak než jeho předchůdci. Hrázím dával jádro z jílu, jich základy zapouštěl pod úroveň terénu, paty hrází podstatně rozšiřoval k zamezení průsaku vody a konečně tarasil břehy návodní strany proti vlnobití.
 Největším jeho dílem je Rožmberk, svým způsobem údolní přehrada na řece Lužnici o ploše 711 ha a kapacitě 6 miliónů m3 vody za normálního stavu. Při největších podvodních pojal až 50 milionů m3 vody. Díle tedy úctyhodné. Šest dlouhých let se tu v těžkém bahnitém terénu až do vysílení dřeli rybníkáři i v robotě sem nahnaní poddaní. Aby zabezpečil rybník před velkými přívaly z Lužnice, odvedl část jejích vod 14 km dlouhým umělým kanálem – Novými řekami – do Nežárky. Toto důmyslné dílo dokončil v roce 1585, tedy hned po zahájení stavby Rožmberka.
 Třicetiletá válka velmi neblaze zasáhla do rybničního hospodaření. Mnoho rybníků bylo zničených, hráze pobořeny. Vzal za své i rybník Hrádeček, později zalesněný. Postupně však byly rybníky obnovovány a začínalo normální hospodaření na nich. V 19.století představuje novou kapitolu rybníkářství na Třeboňsku rod Horáků a především Josef Šusta, který postavil pěstování ryb na moderní vědecké základy.
 Je pochopitelné, že pro jedinečné kouzlo přírodních krás i pro zvláštnosti historického vývoje si zamilovali Třeboňsko mnozí umělci. Vzpomeňme jen lyriky Antonína Sovy, poetických toulek Ladislava Stehlíka jihočeským krajem v Zemi zamyšlené, pravidelných pobytů básníka Františka Hrubína na Třeboňsku a v neposlední řadě i životního díla třeboňského rodáka Františka Heřmánka (Racek se vrací, Pohádky starého rákosí, Srdce zůstalo a další díla). V blízké vesnici Stříbřec dodnes vzpomínají pobytu Ivana Olbrachta v době okupace. Do historie Třeboně a Třeboňska sáhl pro náměty svých románů i povídek Třebízský, Winter, Mařánek, Kupka, Kratochvíl, Bonhardová a mnozí jiní.
 Nejmocněji se ale vlivy krajinných krás projevily u malířů. Z rodáků Třeboňska se Jan Kojan stal velkou postavou českého krajinářství svými velkými plátny rybníků, rybářů i rybářských zátiší. Lástí svého díla zakotvil zde Antonín Chitussi, z nových pak František Líbal, V.V.Novák, Vojtěch Michal a jiní.
 Pro ně i pro všechny, kdo se jednou dali unést krajinným kouzlem Třeboňska, zůstanou platné Sovovy verše:

      Ještě jednou se vrátíme zamyšleni,
      kde prudce květ voněl, že svedl nás z cesty,
      když šeřivým stříbrem nad potoky tekl večer